Náš Tominko

Tomášek minulý rok chodil do klasické mateřské školky na jednu hodinku denně. Moc se mu tam líbilo, a ikdyž příprava dvou dětí byla dost náročná, vzala jsem tuto možnost všemi deseti. Terezka byla tenkrát ještě miminko, takže byla v kočárku a Tomáška jsem měla na zádech. Tomáškovi se ve školce moc líbilo, těšil se nejen na děti, ale i na paní učitelky. Bohužel jednoho dne Tomi dostal ve školce EPI záchvat. Paní učitelky měli instrukce a telefon na mě. Vždy jsem byla poblíž, nikdy jsem nešla domů, protože se to neoplatilo. Zavolali mi a já podala první pomoc. Na druhý den mi paní učitelka oznámila, že Tomášek může chodit do školky, ale už jen 1-2x do týdne. Nepamatuji si už všechny její důvody a věty, pamatuji si jen ten pocit. Nepřeji ho nikomu na světě. Tomáškovi se potom měnila léčba, takže do školky už nechodil. Chtěla jsem ho mít pod dohledem..........

A tak přišla otázka" Co teď?" ... jedna hodina je strašně málo. Bylo by fajn najít něco vhodného, kde se nezleknou. V okolí není žádná speciální MŠ ani soukromá, je tady jedna MŠ kde integrují postižené děti, ale ta je stále plná. Pak tu máme dvě DSS-ky. V jedné berou "jen" mentálně postižené a v té druhé vícenásobně postižené. Už od jiných maminek jsem slyšela chválu na DSS-ku, kam jsme se nakonec rozhodli zajet, podívat se, okoukat co se dá. Setkání bylo příjemné, seznámili nás s prostředím, denním režimem a terapiemi, které provádějí. Akorát v ten den slavili den dětí a vařili venku guláš. Bylo tam v tom čase málo dětí, takže jsem je neviděla všechny....

Věděla jsem, že jsou zde těžce postižené děti, přesto jsem si říkala, že pokud se Tomáškovi budou věnovat, snad by to vadit nemělo. I v Ostrave ve stacionáři jsou přeci postižené děti a  krásně se jim tam věnují, mají rehabilitace, ergoterapii, logopedii a pod... Asi takovouto nějakou představu jsem měla i já. Bohužel nastalo obrovské zklamání......

...do školky(tak jsme DSS-ce říkali) jsme se moc těšili. Já asi víc než Tomášek. Fakt jsem doufala, že jsme našli to pravé ořechové. Ráno jsme tam přijeli, krásně nás přivítali, zůstala jsem s Tomáškem. Šli jsme do herny, první co mě zarazilo bylo, že byla puštěná televize, ale program o ničem. Teda vůbec né pro děti. Byla to celkem malá místnost nato, že by se tam mělo sejít až dvacet dětí. Suchý bazén Tomáškovi hned padl do oka a tak jsme trávili čas v něm. Mezi tím se mě vyptávali na různé věci. S rehabiltační sestřičkou jsme odešli do cvičebny, kde jsem jí ukázala jak doma s Tomáškem cvičím, upozornila ji na pár drobností. Ona zase mě ukázala co dělá a také nabídla pro Tomáška magnetoterapii. Řekla jsem si fajn.....

Opět jsme přešli do denní místnosti (herna), kde se už sešlo víc dětí.. Ta místnost mi najednou připadala ještě menší než se na první pohled zdála.. V devět hodin přišla paní učitelka pro děti školou povinné, které zvládají spolupráci. Nebylo to nijak věkově rozdělené. Takže my jsme zůstali, ještě asi s šesti dětmi v té denní místnosti, kde byl stále zapnutý televizor a šlo rádio. O něco později se šlo na terasu. Děti dali na matrace, vak a některé zůstaly v kočárku anebo židličce. Já jsem s Tomáškem seděla u stolu. Vynesli kazeťák a zapli dětské písničky. Každé dítě dostalo jednu hračku do ruky a to bylo všechno. To byla muzikoterapie o které mi říkali, že ji mají denně. Možná jsem náročná, ale já si muzikoterapii představuji jinak. Po celý čas co jsem tam byla, jsem si s Tomáškem hrála, chodila, věnovala se mu..... a sledovala tíško a trpce se slzami v očích co se tam děje..... anebo spíše neděje......

...celý čas tam ty děti jen tak byly...já měla představu, že si s dětmi hrají, malují, zpívají, čtou, učí je.....a né že tam jen tak budou....

Kladla jsem jim otázky, jestli s dětmi malují, kreslí, dostalo se mi odpovědi..."ne, toto jsou vážné DMOčka, tyto děti neudrží ceruzku v ruce, dávají si všechno do pusy, takže to se vážně nedá s nimi takto pracovat"...V tu chvíli jakoby mi facku dali.

Nechtěla jsem DSS nato, aby tam Tomášek jen tak byl, ale chtěla jsem ji nato, aby se něco naučil. Opravdu jsem měla co dělat, abych spolykala všechny slzy, které se mi draly do očí. Myslím si o sobě , že jsem člověk, který hodně vydrží, spracuje, překousne, přijme, ale toto bylo i na mě silné kafe. Asi opravdu mám vysoké nároky, jiné představy. Viděla jsem, že i s těžkými stavmi se dá pracovat, malovat prstovými barvami apod...Stále jsem se snažila bránit slzám, ale nedalo se.........neubránila jsem se a plakala i před nimi.

Pěkně jsem jim řekla, že jsem měla jinou představu o tom jak to tam chodí a že nejsem rozhodnutá, že tam Tomášek bude chodit. Ale uvnitř jsem rozhodutá byla. Nabídli mi, žeby Tomášek mohl chodit mezi děti školou povinné, ale odmítla jsem. Je pravda, že jsem tu třídu v praxi neviděla, ale byla jsem už natolik rozhořčená, že jsem chtěla od tama jít co nejdřív domů.

Já nepotřebuji Tomáška nikam odkládat, jsem doma, nechodím do práce. Chtěla jsem jen pro něj změnu, kde by napředoval, protože on každý den dělá malé i velké pokroky. Ale na tom místě by zapomněl i to, co jsem ho tak dlouho učila. Takže to byl náš první a zároveň i poslední den v DSS-ce.

A co teď? Jak dál? Tomi kolektiv potřebuje, je už nejvyšší čas. Hledáme MŠ, která by byla ochotná ho přijmout, tak nám prosím držte pěsti, aby se nám to podařilo. DĚKUJEME